MENU

Co je ROB


Rádiový orientační běh, zkratkou ROB, mezinárodní zkratkou ARDF – Amateur Radio Direction Finding. Před pár desítkami let vznikl jako doplňková radioamatérská zábava známá coby „hon na lišku“, dnes jde o sport se vším všudy – s pevnými pravidly, propracovaným systémem soutěží a samozřejmě i s potřebou pravidelného tréninku, bez nějž se již na mezinárodní úrovni sotva kdo prosadí.

Oč v tomto sportu jde? Základem je pomocí přijímače a mapy (používají se mapy pro orientační běh) pokud možno v ideálním pořadí (není pevně dáno, závisí na závodníkově rozhodnutí) vyhledat stanovený počet vysílačů (kontrol) a v co nejkratším čase doběhnout do cíle. V mapě má závodník zakreslen pouze start a cíl (přesněji polohu majáku – cílového vysílače vysílajícího trvale na frekvenci odlišné od závodní), jinak vše závisí na jeho práci s přijímačem, schopnosti přesného zaměření – a samozřejmě rychlého běhu. Mapa pro něj není ničím více (a ničím méně), než vhodnou pomůckou pro volbu nejlepšího postupu mezi jednotlivými kontrolami a zejména pak do cíle.

Soutěžní pásmo je dvojí: 3,5 Mhz (80 m) a 144 MHz (2 m). Na ovládání přijímače složitější „osmdesátka“ (je nutno nejprve prostřednictvím feritové antény zaměřit směr a poté přes prutovou anténu orientaci signálu) je ve skutečnosti snazší – signál se šíří přímo (alespoň v našich „nevelehorských“ podmínkách) a jeho zaměření obvykle nečiní přílišné problémy ani začátečníkům. Naproti tomu naoko jednodušší „dvoumetr“ (je zde jen jedno přímé zaměření) má své úskalí ve způsobu šíření signálu v členitém terénu – slabší (až žádná) slyšitelnost za kopci, „ohýbání“ podél vrstevnic, odrazy od protějších či sousedních svahů – díky němuž v tomto pásmu víc než běh a mapařské umění rozhodují technické schopnosti a hlavně závodnická zkušenost.

Narozdíl od klasického orientačního běhu, kde je v lese nasázeno kolem stovky kontrol a na jednotlivých tratích jich bývají i tři desítky, rádiový orientační běh vystačí s pouhými pěti kontrolami. Je to nutnost daná způsobem vysílání – všechny vysílače vysílají na stejné frekvenci v pětiminutovém intervalu, každý ve své (č. 1 v první, č. 2 v druhé,…) minutě a zbylé 4 minuty mlčí. Závodník tedy musí – jde-li na konkrétní vysílač – za minutu jej zkusit doběhnout a je-li příliš daleko, pak alespoň přesně zaměřit a následně nalézt již bez signálu (anebo 4 minuty čekat…). Plný počet pěti vysílačů vyhledávají podle mezinárodních pravidel muži, ostatní kategorie – ženské, juniorské i veteránské – vždy jeden vynechávají. Běží-li současně s dospělými závod i žákovské kategorie, mívají tyto tři nebo dvě kontroly; běží-li žáci závod samostatný (příp. současně na druhém pásmu), mívají na trati vysílačů více, pochopitelně v menších vzdálenostech. Dnešní generace vysílačů velikosti menší cihly disponuje jednoduchým přepínáním frekvence i délky relace – zde máme základ postupného prosazování závodů se zkrácenými (polovičními) relacemi v posledních letech, i když zatím hlavně na naší domácí půdě.

Český ROB se v posledním dvacetiletí může pochlubit řadou významných úspěchů. Zatímco na mistrovství Evropy v šedesátých a sedmdesátých letech jsme výraznější úspěch nezaznamenali, hned první mistrovství světa v roce 1980 přineslo titul Mojmíru Sukeníkovi, OK2UMO, který svůj úspěch dokázal zopakovat i o čtyři roky později. Při pohledu na statistiku posledních MS a ME můžeme bez přehánění konstatovat, že se Česká republika stala v ROB světovou velmocí.

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení návštěvníci!